Rubrika 'Aktuality'
Ahoj,
píši z ostrova Martinique, je ráno a slunce příjemně pálí. 23.12. jsem spatřil pevninu a po 27 dnech na oceánu ucítil teplo karibské pláže. Byl to zvláštní pocit úlevy a radosti z pevniny, svěžího vzduchu a záplavy zelené vegetace. Přemýšlel jsem jak se asi cítili dávní mořeplavci, když poprvé spatřili zdejší břehy. Určitě se cítili podobně, jen je nevítali bílé stěžně kotvících plachetnic a nekličkovali mezi nastraženými rybářskými vršemi, ale mezi neoznačenými zrádnými mělčinami. 27 dní jsme byli obklopeni oceánem a to je dost dlouhá doba na to, aby člověk pocítil jeho sílu na vlastní kůži. Každý den zdánlivě stejná voda a stejná obloha, směr větru jako včera a jasné slunce jak před týdnem.
Člověk zrakem pevninu nepřivolá a za horizont nedohlédne. Stačí však málo a zví, že i oceán je krajina krásná s mnoha tvářemi. Vlny a hvězdy, měsíc a ryby, vítr a ptáci, barva vody a oblohy, mraky..Na Atlantiku jsme byli sami, někdy jsme i přes týden neviděli jinou loď. 2080 námořních mil je vzdálenost Le Marin na Martiniku od Mindela na Kapverdských ostrovech. Letadlem pár hodin, lodí ze 16. století pár týdnů a já nelituji jediného dne plavby.
Rybolov se nám dařil, ryby jsme pouštěli i zpět do moře, zbylé maso sušili, což slavilo velký úspěch. Jeden den nás na naší pouti doprovázely i dvě velryby, asi plejtváci. Měli jsme je doslova na dosah ruky, pouze rychlost lodi mi zabraňovala za nimi skočit a prohlédnout si je zblízka jako jiné ryby, které s námi pluly.
Martinik nás přivítal s otevřenou náručí. Další článek bude o Martiniku, Karibských ostrovech a o tom, proč už nejsem členem posádky Viktorie a snídám na Nový Rok kokos na břehu korálového útesu. Všem návštěvníkům mého blogu přeji v roce 2011 co nejvíce splněných snů.
Vojta
Zdravím,
po deseti dnech plavby jsme 30.10. zakotvili v Mindelu- nejvetším meste na ostrove Sao Vicente, ktery spolu s dalšími asi jedenécti ostrovy tvorí soustroví Zeleného Mysu (Cabo Verde). Tyto ostrovy jsou naší poslední zastávkou pred asi mesicní preplavbou Atlantského oceánu. Další zastávkou bude nekterý z karibských ostrovù, asi Martinique. Naše posádka nyní cítá pouze 4 námorníky. Ostatní opustili z rozlicných dùvodù Viktorku i Kapverdské ostrovy a vydali se dál svojí cestou. Trochu jsme s tím nepocítali a tudíž nás na ten Atlantik moc nezbylo, ale treba se ješte nekdo pridá a když ne, tak poplujem dál v této sestave.
Vcera jsem mel narozeniny. Dostal jsem nový foták od rodicù a nejaký místní rum od ostatních. Taky nový kartácek na zuby od Petra. I pres moje protesty, že jsem si k mému starému vypestoval citovou vazbu a že mu minulý mesíc prestaly padat štetiny, ho Petr nemilosrdne vyhodil z okna. Narozeninový den byl zdánlive jako každý jiný- 35°ve stínu, hodina španelštiny, hodina astronavigace, pozorování chaoticky se hemžících cernochù na brehu i ve vode, vyšetrovaní zmizelé houbicky na nádobí atd.,presto se stalo neco neocekávaného. Navecer jsem se pokoušel neúspešne chytat ryby, cehož si všiml lovící rybár a jakoby vedel, že mám narozeniny, hodil po me se slovy „just take it“ asi 60cm tunáka (asi tunáka). Krásný dárek. Nacpal jsem si do pusy povidlovou buchtu (narozeninový dort) a mrsknul jsem ho na pánev. Chutnal fantasticky. Taky jsme ulovili na nastraženou sít pod lodí malého žralocka, ale pustili jsme ho zpátky do more.
První týden na Kapverdech jsme pobyli v Mindelu, pak asi týden na opušteném ostrove Santa Luzia, kde bylo spousty ryb a nyní jsme asi týden v Tarrafalu na ostrove Sao Nicolau. Místní lidé jsou prívetiví, ale na belochy nejsou príliš zvyklí. Zkrátka tu žádní nežijí, jsou tu pouze pripluvší bílí jachtari.
Dny jsou bohaté na zážitky, a proto tento príspevek obohatím spíše více obrázky než slovy. Nevím, kdy se ozvu znova, a proto kdyby treba foukal na atlantiku slabý vítr, preji všem bohatého Ježíška a štastný Nový rok z šestnáct a pùlté rovnobezky severní šírky.
Vojta
Zdravím všechny návštěvníky těchto stránek. Už je to nějaký ten pétek, co jsem nezaktualizoval tento web. Po nátlaku široké veřejnosti (rodiče) se tedy opět hlásím. Příspěvek píši z palubního počítače vyhrazeného pouze k navigačním účelům, doufam tedy, že mě nečeká pět ran devítiocasou kočkou, či protažení pod zarostlým kýlem. Je vedro,takže od připlutí na Kanáry se toho moc nového nestalo.
Ve zkratce: po připlutí na Grand Canarii jsme pobyli zhruba týden v Las Palmas, odtud jsme jeli na týdenní výlet na vedlejší ostrov Fuerte Ventura, z kterého jsme připluli zpět na Gran Canarii do městečka Argineguin na jihu ostrova. Zde nás opustili (odjeli do Čech) kapitán Ruda Krautschneider a plavčík Johanka P.(chce zůstat v anonymitě). Pod mým velením jsme po asi deseti dnech opustili Argineguin a přesunuli se do asi 10 námořních mil vzdáleného Moganu. Zde jsme 14 dní čekali na Petra a dalších sedm dní tu čekáme na Rudu, který má dnes přijet. Přijeli jsme sem tři, ale už je nás sedm a večer mají přijít další dva. Připojil se k nám Švýcar Chris, Španěl Pepe, Čech Chcípák (přezdívka) a vrátil se Petr, který nás opustil v Portugalsku.
Jednoho rána jsme já a Pepa podnikli výpravu ke skalám na loďce. Zde nás zastihla nezvykle velké vlna, loďku převrhla a mě utopila kameru. Stihli jsme zachránit hlavně sebe a to bylo v daný okamžik nejdůležitější. Lovíme hlavonoźce a zdejší český usedlík nám zpřístupnil svojí finku (ovocný sad), kde jsme si natrhali bedny avokád, mang, banánů, pomerančů, granátových jablek a citrónů. Vládne tu jiné ovzduší nežli v Čechách. Mogan je vesnice, po které se potulují vesničani bez konkretnějších cílů. Většinou moc nepracují, kouŕí hašiš z Maroka a nemají do čeho píchnout, zato moc rádi všemožně radí, a tak jsem se od jednoho zde žijícího Čecha nechal ukecat a přirazili jsme s Viktorkou k molu v rybářské části přístavu. Viktorka byla hned plná návštěv, což nám velice lichotilo. Vše bylo fajn, dokud jakási tajná „rada starších“ nerozhodla, že si máme sbalit saky paky a neprodleně vypadnout. S t´m jsem jako kapitán nepočítal (alibisticky jsem se chtěl vzdát zodpovědnosti vymanévrovat s viktorkou pozadu z mariny a nechat to na budoucího kapitána-jako na uvítanou) a musel jsem sám s Tomášem (Pepa byl zrovna v čudu) vyjet z pŕístavu. Byly to asi nejstresovější chvíle, které jsem zažil, ale s notnou dávkou štěstí se nám podařilo vyhnout se i protijedoucí feře a za Moganem v bezpečí Viktorii zakotvit.
Jsem plný rozličných zážitků, ale zdejšího klima už jsme se nabažili dost a chtěli bychom co nejdříve vyplout. Loď je od toho, aby plula a ne aby obrůstala řasama a mušlema v jedné zátoce. Příští stanice Cabo Verde (ostrovy Zeleného Mysu).
Vojta
15.8. 2010
Ahoj,
předevčírem po poledni jsem se vydal autostopem do města Faro, kam měla přijet Johanka výletnice. Stopovalo se celkem bez problémů. Lidé, právě opouštějící místní rastafestival, byli přívětiví a otevření. Svezli mě do Lagose, z kterého jsem se kabrioletem dostal na dálniční benzinovou stanici. Ten milý pán pokračoval dále vlastní cestou na sever a mě popřál hodně štěstí. Nejdřív jsem myslel, že na benzínce nikoho nechytnu, ovšem asi již na pátý/šestý pokus se mi podařilo přemluvit německou rodinku vracející se z dovolené. Měl jsem štěstí- jejich cesta byla shodná s tou mou, a tak jsem se někdy kolem půl páté ocitl na letišti ve Faru. Faro je město velké přibližně jako Pardubice a jeho pobřeží je močálového charakteru. Na tuisty, zmožené dlouhou cestou, žádné pláže nečekají. Přístavní město- marina obehnaná kamenným nábřežím s palmami, malá pevnost s kostelem a radnicí asi, auta, obchody se vším a tak. Přespali jsme u tratě v trávě a dopoledním vlakem jsme se vydali do Albufeiry- vlak nás však vyhodil asi 6 km od města, což jsme, teda Johanka, nevěděla a v příšerným pařáku jsme se vydali k moři. Byla to na hovno cesta. V městě- samej turista, pláž-mraky turistů, horko. Něco jsme poobědvali, vykoupali se a vydali se na stopa. Ještě předtím jsem se po měsíci vysprchoval ve sladký vodě a přemách prosolený džíny. Stopem jsme se celkem rychle dostali k Viktorce do Sagrese, kde nás přivítal zbytek posádky. Posílám fotku, na které je Johana plující k Viktorce pro člun, abychom na něm odvezli bagáž na loď. Já jí ze břehu navigoval. Taky sépie, které jsem v noci chytil- byli moc dobré.
Ahoj přátelé,
20.7. jsme vypluli z Azorských ostrovů směr Lisabon. První dva,tři dny bylo krásné počasí, ovšem s každou mílí od břehu jsme pociťovali více a více oceánské klima. To je přibližně stejné jako na Šumavě na podzim- foukal silný vítr a bylo chladno. Nejspíše jsme vyrazili předčasně- vítr se po pár dnech stočil a foukal přibližně severovýchodní pasát a my jme nemohli plout přímým kursem na Lisabon. Naše loď, která je, jako každá plachetnice 16-17 století, stavěná hlavně na zadní vítr se příliš neměla k plutí proti větru, a tak nás vítr hnal chvílemi k marockému a chvílemi ke grónskému pobřeží. Naše šestičlenná posádka tudíž musela využít každého příznivého záchvěvu větru a pomalu hnát plavidlo na východ. V posádce jsem byl já, kapitán Petr, Luděk, Lenka, Martin a polský kamarád Arek. Hladem ani žízní jsme netrpěli naopak- občas se Neptun smiloval a na háček nám pověsil nějakou rybu (převážně Dorády). Přibližně ve dvou třetinách plavby začal konečně vát jakžtakž příznivý vítr a tak jsme naší loď, po 20 dnech na širém moři konečně ukotvili. Plán trasy se kvůli nepříznivému větru malinko změnil, a tak jsme dorazili místo do Lisabonu na úplně nejjižnější cíp Portugalska- 5mil od Svatého Vincence do maríny v přístavu Sagres. A ze Sagrese píšu tuto zprávu
Zdravím
Plavba po atlantiku: