Archív pro Leden, 2011


Martinik, Svatá Lucie…

Napsal: Vojtěch Valda
20.1.2011

15.1. 2011
Ahoj.
Viktorka doplula do Karibiku. Trochu připomínala bitevní křižník vracející se z bojiště. Přes potrhané plachty, utržené ráhno a mnoho dalších závad jsme s ní poblíž přístavu Le Marin na Martiniku najeli na korálovou mělčinu. Z ní jsme se při kulminujícím přílivu naštěstí vyprostili a opodál zakotvili mezi ostatní plachetnice. Zde jsme po pěti dnech všichni z rozličných důvodů opustili její palubu. Kromě kapitána Petra. Tak jsem se já a Tomáš ze Slovenska, také bývalý člen posádky, vydali napříč ostrovem.
Putovali jsme džunglí i po prosluněném písčitém pobřeží. Protože, jak je v pásmu deštných pralesů zvykem, nás několikrát za den stihl krátký, zato velice vydatný lijjavec, moc se nám hodil Tomášův stan. Spali jsme na různých místech, převážně však na plážích. Chodili jsme spát se stmíváním a s ranním rozbřeskem jsme vstávali, abychom za dne stihli z ostrovů vidět co nejvíce. Píši z ostrovů, jelikož v přístavu Le Marin se mi podařilo přemluvit postarší německý pár na katamaránu a ti nás přeplavili na sousední ostrovní stát Svatá Lucie. Přeplavba uplynula rychle a my jsme s katamaránem Catorion bezpečně zakotvili na severním pobřeží Svaté Lucie.

Svatá Lucie
Hned první den ráno, kdy jsme se byli nahlásit na celním úřadě a zároveň odhlásit z cruelistu lodě Catorion, nás překvapil přísný metr zdejších zákonů. Zkrátka mně a Tomášovi nechtěli dát povolení k pobytu, dokud nepřinesem doklad o zaplacení hotelu na patřičný časový úsek, který zde hodláme strávit. To samozřejmě nepřicházelo v úvahu, jak z finančních, tak z praktických důvodů. Plán byl totiž obejít celý ostrov a spát každý den na jiném místě. Ačkoliv je úředním jazykem Sv. Lucie angličtina, zdejší úředníci to nechtěli pochopit. Naštěstí do nich Tomáš tak dlouho hučel, až se jedna černoška slitovala a se smrtí v očích nám dala do pasu razítko, „2wks“ a ani o minutu dýl. Rychlostí blesku jsme se zdekovali pryč a už jsme uháněli na jih vstříc novým dobrodružstvím v nové zemi.
Zem je to malebná, nedávno zpustošená silným hurikánem Thomas, jsou zde laciné banány a grepy, všude spousty kokosů, samý mouřenín, prudké deště a silné slunce a mnoho úsměvů kolkolem. Lidé se všichni všude zdraví, tleskají si, několikrát za den se mě kdokoliv zeptá „are you enjoying your day?“ a život tu plyne líným jižanským tempem. Abych také pořád jen nechválil, tak nadměrná konzumace drog je zde na první pohled patrná, stále vám někdo vnucuje a)taxi b)apartmán c)marihuanu, neboť cizinci jsou zde hlavním zdrojem příjmů, moře napůl vylovené a nesmyslně drahé vstupy do národních parků. Ale vše se dá obejít žeano.. Po asi devíti dnech putování Svatou Lucií se naše cesty rozdělily a já se vydal zpět na ostrov Martinik, toulat se sám na vlastní pěst. Bez stanu, zato s kvalitní pláštěnkou. Co bylo dál už není podstatné.
Nevím co napsat dřív. Podrobný popis ostrovů si každý může najít na wikipedii asi tak za půl vteřiny. Na googleearth si můžete dokonce prohlédnout i přesně ta místa, kde jsem se potápěl, kde jsme s Tomášem trhali kakao a sekali kokosy, nebo kde je třeba tajná neplacená stezka do národní rezervace. Já sedím na studené ocelové lavici (zato asi dobrý design) pařížského letiště a kromě vzpomínek si vezu mačetu, pár korálů z pláže a kokos pro bráchu. Mnohem víc jsem ztratil po cestě, nebo naopak našel? To prověří teprve až čas..
Vojta


Plavba přes Atlantik

Napsal: Vojtěch Valda
1.1.2011

Ahoj,
píši z ostrova Martinique, je ráno a slunce příjemně pálí. 23.12. jsem spatřil pevninu a po 27 dnech na oceánu ucítil teplo karibské pláže. Byl to zvláštní pocit úlevy a radosti z pevniny, svěžího vzduchu a záplavy zelené vegetace. Přemýšlel jsem jak se asi cítili dávní mořeplavci, když poprvé spatřili zdejší břehy. Určitě se cítili podobně, jen je nevítali bílé stěžně kotvících plachetnic a nekličkovali mezi nastraženými rybářskými vršemi, ale mezi neoznačenými zrádnými mělčinami. 27 dní jsme byli obklopeni oceánem a to je dost dlouhá doba na to, aby člověk pocítil jeho sílu na vlastní kůži. Každý den zdánlivě stejná voda a stejná obloha, směr větru jako včera a jasné slunce jak před týdnem.
Člověk zrakem pevninu nepřivolá a za horizont nedohlédne. Stačí však málo a zví, že i oceán je krajina krásná s mnoha tvářemi. Vlny a hvězdy, měsíc a ryby, vítr a ptáci, barva vody a oblohy, mraky..Na Atlantiku jsme byli sami, někdy jsme i přes týden neviděli jinou loď. 2080 námořních mil je vzdálenost Le Marin na Martiniku od Mindela na Kapverdských ostrovech. Letadlem pár hodin, lodí ze 16. století pár týdnů a já nelituji jediného dne plavby.
Rybolov se nám dařil, ryby jsme pouštěli i zpět do moře, zbylé maso sušili, což slavilo velký úspěch. Jeden den nás na naší pouti doprovázely i dvě velryby, asi plejtváci. Měli jsme je doslova na dosah ruky, pouze rychlost lodi mi zabraňovala za nimi skočit a prohlédnout si je zblízka jako jiné ryby, které s námi pluly.
Martinik nás přivítal s otevřenou náručí. Další článek bude o Martiniku, Karibských ostrovech a o tom, proč už nejsem členem posádky Viktorie a snídám na Nový Rok kokos na břehu korálového útesu. Všem návštěvníkům mého blogu přeji v roce 2011 co nejvíce splněných snů.
Vojta